PR Public relations

1. Mysli jako novinář, a ne jako obchodník. PR odborníci by měli pochopit a myslet jako novináři při doručování zpráv. 
2. Nemysli jako matematik. Platí na Vás fráze jako: “Šel jsem do PR, protože jsem měl špatné výsledky v matematice.” Podkopává to vaši důvěryhodnost. V dnešním podnikatelském prostředí je měření v analytics, a schopnost kvantifikovat výsledky nezbytné. 

PR Public relations

3. Bát se přiznat neúspěch. Musíte mít odvahu přiznat selhání, ale nikdy to nemůžete přijmout za své. Nemusíte se bát přiznat, že interní procesy selhávají a být připraveni překalibrovat v případě potřeby. 
4. PR se nedá měřit. I když je pravda, že měření public relations oproti reklamě je srovnávání jablek a hrušek, PR se dá měřit. Pro náš PR průmysl je důležité být viděn na stejné úrovni s naší konkurencí dále musíme být schopni vyčíslit naši práci. Sociální média musíme řídit nákladově efektivním způsobem.
5. Změňte přístupy pro každou Pinterest a Twitter, je MySpace nebo Second Life, lepší sociální síť? Jsou sociální sítě, které vadnou a umírají, nebo se jim nepodaří vzlétnout. V této době, uzavíráme velké sázky, ale musíme jednat inteligentě a opírat se o výzkum a analýzy. 

PR Public relations

6. Trpí komplexem méněcennosti PR má tendenci chovat se jako druhořadé, za reklamu a marketingem. V dnešním mediálním prostředí, je zde jedinečná příležitost pro PR. Chcete-li tak učinit, musíte se vzdělávat sami na ostatní marketingové disciplíny a pochopit větší soustažnost. 
7. PR je levné a vzrušující. Mnoho PR profesionálů je hrdých na svou schopnost vytáhnout na poslední chvíli zázraky z jejich klobouků. Což je při práci v rámci většího hospodářského rámce neudržitelné, musíme plánovat dopředu (jak nejlépe umíme) a sladit naše úsilí s ostatními disciplínami, takže PR nežije samo a odděleně.

Lidé jsou různí a rozdíly mezi nimi jsou způsobeny celou řadou okolností, které mohou
mít povahu kulturní či vzdělanostní. Tyto rozdíly souvisejí s pozicí člověka ve
společnosti, s jeho životní situací apod. Ovlivňuje nás také náš psychický stav, věk či
pohlaví. A právě tyto uvedené rozdíly způsobují narušení komunikace a následně
nesplnění jejího základního cíle, kterým je dorozumění. V problematice komunikace je
důležité rozlišovat dva pojmy, a to „porozumění“ a „dorozumění“. Zatímco porozumění
je pouze jednostranné, dorozumění je vzájemný vztah mezi aktéry komunikace, při
němž dochází ke sdílení stejného významu. Porozumět danému sdělení znamená tedy
pouze to, že v průběhu komunikačního procesu došlo k úplnému přenosu informace od
mluvčího k příjemci. Pokud však sdělovanému obsahu rozumí shodně mluvčí i
příjemce, můžeme mluvit o dorozumění. (Winkler, 1998)
V literatuře se setkáváme s různým výčtem komunikačních bariér. Například
Winkler (1998) řadí mezi nejčastější komunikační bariéry následující:

Filtrování, kdy se jedná o záměrnou manipulaci s informacemi, s cílem učinit
je pro příjemce vhodnějším. Jedná se o typickou komunikační bariéru v životě
profesionálních organizací, kdy zdrojem je mluvčí.

Výběrové vnímání chápeme tak, že příjemce obsah sdělení vidí, slyší a
následně interpretuje v závislosti na svých potřebách, motivacích, zkušenostech
a jiných osobnostních charakteristikách. Jedná se zpravidla o
nekontrolovatelný a neuvědomovaný proces, přičemž zdrojem je příjemce
sdělení.

Emocionální stav člověka, přičemž zdrojem je opět příjemce sdělení. Stejnou
zprávu často přijímáme různě, a to v závislosti na tom, zda momentálně
prožíváme radost, štěstí či pocity úzkosti. Mezi extrémní emoce pak patří jásot
či deprese, které s velkou pravděpodobností způsobí potlačení efektivní
komunikace.

Používaný jazykový systém, kdy mezi faktory, které nejvýznamněji ovlivňují
užívání jazyka patří věk, vzdělání a kulturní základ účastníků komunikace.
Zdrojem této komunikační bariéry je příjemce i mluvčí.

Neverbální narážky, přičemž zdrojem je mluvčí.

Rozpornost sdělení v čase, což znamená, že mluvčí vysloví v krátké době po
sobě sdělení významově odlišná či dokonce rozporná, čímž znemožňuje
příjemci jednoznačnou interpretaci. Zdrojem této komunikační bariéry je opět
mluvčí.
Efektivita komunikace bývá charakterizována jako „Sedm C“: (Foret, 1994):

Credibility (důvěryhodnost): komunikace je postavena na atmosféře důvěry a
víry. Příjemce sdělení spoléhá na komunikátora, na kompletnost jeho
informačních zdrojů v dané problematice.

Context (kontext): komunikační program musí být přiměřený reálnému
prostředí a kontext musí odpovídat sdělení. Je to důležité, protože efektivní
komuniakce vyžaduje podporu sociálního prostředí.

Content (obsah): sdělení musí mít pro příjemce význam a odpovídat jeho
vlastnímu systému hodnot. Důležitá je i relevantnost odpovídající situaci
příjemce. Obsah determinuje publikum.

Clarity (jasnost): vyjádření v jednoduchých pojmech je podstatné, a to tím
více, čím dále sdělení putuje. Instituce by měla vždy hovořit jedním hlasem,
nikoli hlasy několika.

Continuity and consistency (kontinuita a konzistence): komunikace je nikdy
nekončícím procesem, který vyžaduje pro dosažení cíle neustálé opakování,
přičemž samotné sdělení musí být navíc konzistentní.

Channels (kanály): jednou vytvořené komunikační kanály je potřeba náležitě
využívat, protože k nim má příjemce vztah a respektuje je. Vytvoření nových
kanálů je složité. Pro dosažení určitého cílového publika je nutné využívání
různých kanálů, přičemž i veřejnost jako příjemce si s různými komunikačními
kanály spojují různé hodnoty.

Capability (schopnost veřejnosti): je potřeba počítat se schopnostmi
veřejnosti. Komunikace je nejefektivnější, jestliže vyžaduje co nejmenší
zvláštní úsilí na straně příjemce. Aby bylo tohoto dosaženo, musíme znát jeho
dosažitelnost, zvyky, schopnost číst, znalosti apod.
V některých případech se dokonce mohou samotná slova stát podnětem společenských
událostí. Jako příklad lze uvést špatný překlad jediného slova v odpovědi Japonska na
ultimátum Spojených států na konci druhé světové války, což přispělo k rozhodnutí
svrhnout atomovou bombu na Hirošimu. (Foret, 1994) Foret (1994) uvádí tři základní
rady:

Není důležité, co se říká, ale co se tím míní.

Nemůžete chtít říkat někomu něco, pokud tomu sami nerozumíte.

Nejprve je nutné věci rozumět, a teprve potom to můžeme vysvětlovat druhým.
Jak vyplývá z výše uvedeného textu, rozdíly mezi lidmi vytváří faktory, které způsobují
narušení komunikace a tedy nesplnění jejího základního cíle, tj. dorozumění. Existuje
několik doporučení, které napomáhají dosažení významové shody mezi účastníky
komunikace a zároveň zvyšují efektivnost procesu komunikace. Jedná se o používání
zpětné vazby, trénink aktivního poslechu, užívání jednoduchého jazyka a kontrolu
emocí. (Winkler, 1998)
Zpětná vazba tvoří samostatný prvek celého procesu komunikace, přičemž její
univerzální funkce spočívá v tom, že teprve na základě ní může původní mluvčí zjistit,
došlo-li k dorozumění. Udělování efektivní zpětné vazby patří mezi nezbytné součásti
praocvních schopností každého manažera.
Aktivní poslech je rovněž základní prevencí proti vzniku nedorozumění. Jde o
užitečnou schopnost v běžném životě, ale i profesionální nezbytnost pro manažery a
jejich podřízené. Prostřednictvím aktivního poslechu lze zvýšit efektivitu vyjednávání a
ovlivňování lidí. Jde o činnost velmi náročnou na pozornost i energii posluchače.
Aktivní poslech můžeme charakterizovat intenzivní pozorností, vcítěním do záměrů a
postojů mluvčího, posloucháním se souhlasem a ochotou přijmout odpovědnost za
závěry rozhovoru.
Užití jednoduchého jazyka představuje další doporučení pro předcházení vzniku
komunikačních bariér. Zahrnuje
1. Přizpůsobení jazyku lidí, kterým je sdělení určeno.
2. V kontaktu s laiky nepoužívat odbornou terminologii.
3. Změnu skladby vět na jednoduché věty bez složitých souvětí.
4. Neuvádět zbytečná synonyma a neopakovat části vět jinými slovy. (tamtéž.)